PLAYERS HELP - vše pro hráče pc her

Spider-Man 3 – škvár odvedle

Pavoučí muž byl odjakživa puberťák, ale navzdory tomu rovněž oplýval dobrým srdcem. Hra vytvořená za účelem ždímání dolarů z třetího dílu filmové série se dá oznámkovat podobně smířlivým vyjádřením, a možná tedy vystihuje charakter předlohy daleko lépe než sebedivočeji vysněný herní trhák. Samozřejmě hodlám vysvětlit, v čem tato paralela spočívá, ale udělám to až v posledním odstavci. To proto, aby si přišli na své čtenáři, kteří čtou jen první a poslední odstavce, zejména u nezáživných recenzí na nezajímavé hry. Bohužel nezbude místo na jakékoli jiné informace, které se tak budou muset přemístit do ostatních částí článku. Střízlivé shrnutí předchozího blábolení, jež bývá zvykem umístit někam ke konci, zůstane tedy takovému čtenáři zapovězeno. Bohužel, za každou vymoženost se musí nějak zaplatit.

 

Ve výsledku se vlastně jen tak díváte, jak si ten váš hrdina vede proti zlým gangsterům.

A teď už k té hře. Jak byste asi čekali od multiplatformovky, je docela dost odbytá. Zejména po technické stránce není vůbec o co stát. Koho zajímá grafika, najde si tady spoustu malých důvodů k remcání. Objekty doskakují a nejsou dost detailní, včlenění postav do prostředí evidentně nikdo extra neřešil, a celkově hra vypadá o dost lépe při pohledu z dálky. Věřte tomu, že bych mohl pokračovat ještě dlouho, protože je to fakt bída, nicméně se omezím na konstatování, že vizuálně založení hráči mají smůlu. Je-li vám grafika u zadku, stejně nebudete ušetřeni morových ran. Bugy se občas postarají o srandu a přinutí vás resetovat, nebo rovnou vypnout konzoli. Jako když se mi hned na začátku okostýmovaný hrdina rozhodl donekonečna opakovat výkop ve výskoku s otočkou, a za živého boha si nedal říct, že už toho ta stěna má opravdu dost a hned tak si zase něco nedovolí.

Obal, reklamy, manuál a vůbec každá zmínka o téhle hře se samozřejmě chlubí speciálním ovládáním, a už si snad ani nevybavuju hru pro Wii, o které by to neplatilo. Je skutečně úchvatné mávat rukama a vznášet se přitom mezi mrakodrapy, bez ohledu na jisté pochopitelné problémy s hladkým průběhem takových letů. Musím uznat, že na pohybovém ovládání se autoři předvedli v dobré formě. Dokonce i ty bojové pasáže mohly být díky tomu skvělé, jenže nejsou. Někdo důležitý totiž pozapomněl, jak se taková bojová hra vlastně hraje, že musí mít dynamiku a dobrou návaznost jednotlivých úderů. Každý pohyb či chvat má nějakou definovanou dobu a způsob provedení, takže jakmile stisknete tlačítko nebo učiníte gesto spouštějící danou akci, můžete další úder provést až po oné definované době. Některé údery, patrně kvůli své vyšší účinnosti, se navíc neprovedou okamžitě, aby měli nepřátelé čas jednu vám vrazit a záměr překazit. Ve výsledku se vlastně jen tak díváte, jak si ten váš hrdina vede proti zlým gangsterům, a snažíte se ve vhodných intervalech zadávat mu pokyny, jak má pokračovat, většinou s pocitem určité odtrženosti od děje na obrazovce. Je tedy potřeba všecko si předem promyslet, udělat si prostor, občas zdrhnout a hlavně to moc nekomplikovat, jen nepřátele rychle ubít co nejjednoduššími metodami. A to je ta nejkratší cesta k nudě, vážení.

 

Jste-li zvědaví na hlášky, budete znechuceni, poněvadž se v jednom kuse opakují.

Koncept hry jako takový vypadá celkem dobře. Můžete se volně pohybovat po městě a dělat v něm pořádek. Zachce-li se vám nějakého zásadnějšího úkolu, pak se buď rozhodnete nandat to některému z gangů v jednom z mnoha teritorií zdejšího obrovského New Yorku nebo si prostě zajdete pro další příběhovou misi. Tak jako tak je většinou potřeba někam přiběhnout, někoho zmlátit, pak běžet (respektive létat na pavoučích vláknech) zase jinam a zmlátit dalších pár nepřátel, případně mezitím něco vyfotit, zachránit rukojmí nebo zlikvidovat pár bomb. To by samozřejmě mohlo vystačit na kvalitní bojovku, nicméně výsledek je nedopečený a postrádá šťávu. Jednak kvůli shora uvedeným skutečnostem, a pak taky proto, že brzo přijdete o jakýkoli pocit motivace, který jste snad zpočátku mohli mít. Samozřejmě pokud nepočítám vidinu setkání s některými z mnoha arcinepřátel, jimiž je tato hra prolezlá.

 

Trocha akademických faktů V šedesátých letech nechali pánové Stan Lee a Steve Ditko pokousat amerického šprta Petera Parkera radioaktivním pavoukem. Tehdy se zrodil Spider-Man. V civilu maká v redakci Daily Bugle, ale jakmile je potřeba zakročit proti bezpráví, oblékne svůj přiléhavý oblek vybavený vystřelovačem pavučiny a s ironickou hláškou na rtech rozbíjí padouchům ciferníky. Kromě obleku disponuje schopnostmi získanými oním osudovým kousnutím. Jmenovitě jsou to kupříkladu šestý smysl (neboli pavoučí smysl), nadlidská síla či schopnost lézt po hladkých stěnách. Všechny tyto vymoženosti jsou samozřejmě ve hře nějakým způsobem použity, přičemž nejatraktivnější je přirozeně transport za pomoci houpání se na pavoučích vláknech přichycených k mrakodrapům. Za dobu své neohrožené existence si Spider-Man samozřejmě vybudoval zástupy nepřátel. Mnoho z nich je zastoupeno i v této hře, takže budete moci zpacifikovat legendy jako je Venom, Sandman, Scorpion, Rhino, Kingpin a další.

Kdo se naivně nadchne pro získávání nových schopností, jež je možné kupovat za zkušenostní body, ten brzo zjistí, že většinou vlastně jde jen o nové verze něčeho, co už umí. Fanouškům Spideyho to možná bude stačit, a třeba některý z nich hýkne nadšením z Temného Obleku, který Peterovi Parkerovi propůjčuje větší sílu a zároveň se snaží jej pohltit. Nicméně ani fandové asi nebudou moc rádi, že to, co by mělo být hlavním motivačním prvkem, tedy příběh, dost dobře nefunguje. Autoři se zřejmě domnívali, že u comicsu slouží příběh jen coby pojivo mezi akčními sekvencemi, a přesně tak se ve hře zařídili. Jste-li tedy zvědaví na hlášky, budete znechuceni, poněvadž se v jednom kuse opakují.

A jsme na konci! Teď se konečně dozvíte, co jsem to vlastně chtěl říct na začátku. Popravdě řečeno, je to docela prostinké. Tak jako náctiletý parchant arogantně

Klady a zápory Létání mezi mrakodrapy Velká rozloha města Dobře navržený ovládací systém ... ... zčásti ale velice špatně realizovaný Chyby v programu Velice odbytá grafika Nedostatek motivačních prvků

komentuje všechno kolem sebe a sype z rukávu hlášky plné jedovatých glos, i hra Spider-Man 3 se zpočátku tváří nenávistně. Jako by chtěla odpudit a zostudit každého, kdo se naivně chopil ovladače ve snaze, považte, BAVIT SE jejím hraním. Hned po příšerném seznámení, nebo snad o něco málo později, se naštěstí ukáže pravá podstata věcí. Kluk se sebere, navleče se do gay rekvizity a vydá se zachraňovat nebohé občany. Hra na to jde po svém. Prostě přestane být k uzoufání strašná a začne být jenom nepovedená. A nepovedenou už zůstane. Daří se jí to i přes všechnu diverzantskou snahu kdejakých designérů o vytvoření snadno uchopitelné a variabilní náplně, brilantního ovládacího schématu nebo motivujících detailů. Vždycky se holt někdo našel, ať už to byl programátor nebo, co já vím, producent, a řekl, „ne ne ne, nemáme prachy a čas taky nemáme“. On asi trochu koktal, to víte, starosti a rozpočet a kdovíco. Ale nakonec ta hra vyšla, ne? Tak co si pořád kdo stěžuje?